Přináším další příběh vhledu se svolením osoby, které se to týká: „Odněkud zvenčí přicházejí nepěkné nálepky na adresu tazatelky (pomluvy kolegyň). Vidím bublinu a v ní osobu, bublina je sice nádherná, hýří všemi barvami, ale svým způsobem jde jen o ochranu a izolaci od něčeho, čeho je už moc. Jistou chvíli může bublina tazatelku chránit a poskytovat jí pocit bezpečí, ale zároveň jí nedovoluje vidět naplno realitu, která je neúprosná. Bublina praskla... A osoba stála uprostřed cesty, která nebyla pěkná na pohled – vyprahlá a rozpraskaná, sem tam sice bujela zelená tráva (přátelské kolegyně), ale bylo jí pomálu, než aby z toho vzešel nový život. Stála tam a dívala se pod své nohy, vnímala vyprahlost a věděla, že tohle prostředí jí nesedí. Z toho místa se však nešlo pohnout. Jako by byly její nohy přilepené. Napadlo ji sundat si boty, o kterých si myslela, že jsou příčinou toho, že nemůže odejít nebo utéct. Zkusila to, a běžela... vyprahlá půda se však pod nohama začala měnit v bláto a vrátilo ji to zpátky. Nechápala, proč se to děje. Sedla si na porostlejší okraj cesty a cítila, že se v ní odehrává vnitřní změna – procházela transformací. Zabralo to nějaký čas, jak se měnila zevnitř, měnila se i zvenčí. Její vnitřní světlo – sebe-vědomí – se rozšiřovalo. Po nějaké době tazatelka tak vyrostla, že celou neřešitelnou situaci přerostla. To vyrostlo její sebevědomí.“ Uvědomila si, že od teď může být tvůrcem své vlastní cesty... Pak jsme spolu ještě chvíli diskutovali nad vhledem a já cítila, že ví, že změna musí proběhnout nejdřív ta vnitřní, aby si do svého života přitáhla takovou práci, která bude odpovídat tomu, co nosí uvnitř, jejímu nově nabytému sebevědomí. Ještě nějakou chvíli potrvá, než ke změnám v její realitě dojde, ale až se tak stane, bude to změna trvalá...

Vhled k tématu pracovního prostředí

„Vidím světlo v temné místnosti, která je plná lidí, kužel světla, kterým jste Vy a stoupáte si doprostřed místnosti a najednou se vše projasňuje, osvětlujete lidi (spíš jejich podvědomí), kteří jsou v sále a za Vámi vidím jakousi tabuli, vypadá to jako přednáškový sál. Předáváte lidem něco, co proudí ze zkušeností Vašeho srdce a oni tiše naslouchají. Cítíte se zpočátku nejistá, ale po určité chvíli se celá rozzáříte sálem, to jak jste ve vášni tvoření, vidím Vás, jak píšete něco na tabuli za Vámi, je to nějaké Vaše osobní poznání a Vy ho předáváte dál. Během práce s Vámi spolupracují světlé síly a jako šípy Vám dodávají nové napády a podněty k další práci. Nejste v tom sama. Mám pocit, že jde o něco nového, protože lidé v sále o těchto informacích ještě neslyšeli a jsou zpočátku nedůvěřiví, ale Vy víte, že když to vychází z Vašeho srdce, je to to pravé. Na konci obrazu rolujete všechny popsané papíry z tabule a vkládáte zase zpět do červené tašky, tohle bude symbolika Vašich vědomostí, které jsou ukryté hluboko ve Vašem srdci. Ještě mi tam nabíhá informace, že může jít o jistý druh práce s podvědomím lidí, do kterého vnášíte světlo, protože jste z této přednáškové místosti vyjela výtahem nahoru (zde jste byla až v minus 8. patře), takže půjde o hluboké podvědomí. Určitě je to práce s lidmi a Váš vnitřní prostor oplývá nádherně otevřenou srdeční čakrou a péčí o druhé.“

Kterým směrem se vydat v oblasti zaměstnání?

„Cítím nejistotu, hledání záchytného bodu, kotvu – ženu. S její energií se cítíš být stabilnější a otevřený více světu tam venku, jako bys získával sílu a chuť se pro koho propracovat životem. Jedině pro ni jsi schopen se rvát a bít a dává ti to smysl. Pokud tam tento prvek chybí, ztrácíš vnitřní motivaci a sílu záměru. Jako by ses točil v kruhu. Je třeba, aby uvnitř tvého nitra došlo k harmonizaci mezi tvým vnitřním mužem a ženou, aby mohli spolupracovat. Tvá vnitřní žena vypadá schouleně a cítí se zanedbávaná. Raději se ani nehlásí o slovo, protože si myslí, že ji neuslyšíš. A přitom ona je ta, pro kterou jsi ochoten konat. Tvá vnitřní žena je jako dítě, holčička, která nedospěla. Není vyživovaná už nějakou dobu a potřebuje cítit, že ji bereš vážně. Tvůj vnitřní muž vypadá jako rytíř ve zbroji, ale v tom smyslu, že zbroj zakrývá to, co je doopravdy v něm. Je nesmírně zranitelný a neví si s tím rady. Přeje si, aby to navenek nebylo vidět, a tak si všude vláčí svou zbroj. Má si najít klidné místo uprostřed přírody a tam si dovolit všechno pustit, pustit to, čím procházel doposud, do Matky Země a požádat ji, aby to transformovala. On sám se tak stane autentickým a opravdovým a viditelným. Bylo by dobré vyživit tvou vnitřní ženu, požádat ji o odpuštění, že byla zanedbávána a zaintegrovat ji do sebe jako zdroj motivace a směřování. Tvůj vnitřní muž, zbavený masky, za kterou se schovával, se pak může obejmout s tvou vnitřní ženou a tvořit REALITU tam venku. Do té doby si budou hrát na schovávanou a na honěnou a ty se budeš cítit uvnitř ne-celistvý a rozpolcený. Po této transformaci budeš oslovovat svou autentickou mužností i ženy v realitě. Budou tě mít v opravdové úctě a budeš následováníhodný…“

Co mi jako muži chybí?