Když padají pouta

Požádal si o vhled ke svým vnitřním darům a já ten večer v tichu čekala, co ke mně z nitra přijde. Tentokrát jsem však netušila, že pro mého klienta bude tahle vize doslova transformační:

Vnímala jsem krásnou krajinu porostlou čtyřlístky, kterou tazatel kráčel, když se však začala ztrácet půda pod jeho nohama, propadl se doslova do podzemí, do obrazu jistého zoufalství a vlastního stínu. Procházel jím a až po jisté době vyšel zase na provrch – do krajiny zalité sluncem a poseté čtyřlístky.

Vize byla krátká a jasná, bylo třeba, aby klient vešel do jejího obrazu, protože jsem cítila, že dojde k určitému očištění a teprve pak budou moci být aktivovány dary, se kterými sem přišel. A protože s technikou pokročilé vizualizace problém nebyl, klient se zanořil do předané vize a na oplátku mi poslal svou vlastní odpověď z nitra:

Viděl jsem nejdřív oranžovou kouli, obalenou bílým světlem, jak jsem se k ní přibližoval, ocitl jsem se najednou v podzemní kobce, ve které seděl muž s kovovými pouty na rukou a na nohou. Byl jimi přikován řetězy ke skále. Z hrudi mu vyzařovalo světlo. Když jsem se dostal až k němu a pohlédl mu do tváře, zjistil jsem, že jsem to já sám. Vstoupil jsem tedy do něj a přede mnou se místo podlahy objevila rozžhavená láva. Všude bylo v tu chvíli nesnesitelné vedro.

Když jsem pozvedl hlavu, uviděl jsem kovanou mříž. Vůbec jsem nechápal, co tam dělám a proč tam jsem, naplňovala mne beznaděj. Za onou mříží stál velký černý pes s obojkem a ostny, vrčel, cenil zuby a z tlamy mu kapala pěna. Zeptal jsem se jej, kdo je a co po mně žádá. Byl to můj strach, strach z toho, že nejsem dost dobrý na to, abych mohl být milován. A tak jsem mu odpověděl, že jej přijímám, odpouštím mu a ze své hrudi mu vyslal světelný paprsek.

Ten velký a vzteklý pes se proměnil v malé hravé štěně, které mi olizovalo nohy a z rukou i nohou mi spadla pouta, mříž zmizela a já vyšel se štěnětem v náručí ven, na nádvoří starého hradu. Všude bylo denní světlo, ale zdi byly tak vysoké, že jsem nedokázal dohlédnout jejich konce a přepadla mne panika, že se odsud nikdy nedostanu. Tiše jsem hlesl: „Bože, kamaráde, pomoz mi!“

V tu chvíli jsem se odpoutal od země a stoupal vzhůru až k vrcholu jedné z hradních věží, kde na mne čekal můj orel a já pocítil obrovskou úlevu.

Není snad krásnějších referencí než těch, kdy padají pouta a přichází úleva až na duši…