„Ty žiješ jen ve své hlavě,“ slýchávala jsem často na různých seminářích, akcích či konstelacích zaměřených na osobní rozvoj.
Nechápala jsem. Vnímám přece i srdcem, tělem, mám emoce, jsem vnímavá.
„Nemají pravdu,“ smetla jsem lehce celé téma ze stolu.
Až jednou. V krizi, samotě, na totálním dně. Ležím v slzách na zemi, a modlím se k Bohu o pomoc, protože už to dál nejde. V tom okamžiku objevuji, že jsem uvnitř mnohem hlubší, než jsem si myslela. Vidím se ve tmě, která se rozevírá. Vidím nebe, nádherné barvy a z něj na mě prší zlatavý déšť. A v ten okamžik se to stane. Najednou to cítím. Cítím nepopsatelnou emoci. Je to tak intenzivní, že to musí ven. Pouštím to. Je to všude, ve mně a kolem mě.
Zaplavená tím vším si tak mocně přeji být tím nejčistším kanálem, jakého jsem schopna. Křišťálovu nádobou – skrze kterou proudí ke všem to, co tu cítím. Snad se i skrze ty obrazy modlím. Vnímám silnou emoci, je barevná, silná, pulzující, neskutečně výbušná a na dlouho ji nelze udržet v sobě.
Pomyslím na to, že v tomhle stavu totálního propojení snad lze dělat i zázraky. Nic není nemožné, vše je tak skutečné i neskutečné.
Že ta energie je nejen emoční, ale i velmi moudrá, a že pokud mohou přicházet odpovědi na otázky, tak pak jedině odtud.
Vidím různé sekvence obrázků, žádná slova, nic, co by mohla moje logická mysl zdeformovat. Jen čisté a jasné vhledy, které se odehrávají před mýma očima, vypadají jako krátké filmy. Je v nich všechno, co je třeba vědět. Nic víc a nic míň.
A jen z tohoto křišťálově čistého stavu mi přicházejí osobní vhledy v obrazech pro mé blízké i neznámé lidi, kteří o ně požádali. Nikdy nevím, co přijde. Ale jedno vím jistě, že pokud je mají dostat, dostanou je. Mně přinášejí radost ze spojení a předání, a druhým pomocné náhledy na jejich situace, problémy nebo otázky.
Tehdy, ten večer jsem pochopila, o čem všichni mluvili… Jak mocný rozdíl je mezi tím, co jsem si myslela, že cítím a mezi tím, co jsem zažila…