Pusto prázdno

Přináším další příběh vhledu se svolením osoby, které se to týká, tentokrát na téma pracovního prostředí…

Ladím se a ptám se, co je třeba vědět.

Odněkud zvenčí přicházejí nepěkné nálepky na adresu tazatelky (později chápu, že šlo o pomluvy kolegyň). Vidím bublinu a v ní osobu, bublina je sice nádherná, hýří všemi barvami, ale svým způsobem jde jen o ochranu a izolaci od něčeho, čeho je už prostě moc. Jistou chvíli může bublina tazatelku chránit a poskytovat jí pocit bezpečí, ale zároveň jí nedovoluje vidět naplno realitu, která je neúprosná.

Bublina praskla…

A osoba stála uprostřed cesty, která nebyla pěkná na pohled – vyprahlá a rozpraskaná, sem tam sice bujela zelená tráva (přátelské kolegyně), ale bylo jí pomálu, než aby z toho vzešel hojný život. Stála tam a dívala se pod své nohy, vnímala vyprahlost a věděla, že tohle jí dobře neslouží. Z toho místa se však nešlo pohnout. Jako by byly její nohy přilepené. Napadlo ji sundat si boty, o kterých si myslela, že jsou příčinou toho, že nemůže odejít, nebo se dokonce rozeběhnout pryč. Doslova utéct. Zkusila to, a běžela… vyprahlá půda se však pod nohama začala měnit v bláto a vrátilo ji to zpátky.

Nechápala, proč se to děje.

Sedla si na porostlejší okraj cesty a cítila, že se v ní odehrává vnitřní změna – procházela transformací. Zabralo to nějaký čas, jak se měnila zevnitř, měnila se i zvenčí… Její vnitřní světlo – její sebevědomí – bylo intenzivnější. Po nějaké době tazatelka tak vyrostla, že celou neřešitelnou situaci přerostla. Její sebevědomí vzrostlo.

Uvědomila si, že teď může být tvůrcem své vlastní cesty…

Pak jsme spolu ještě chvíli diskutovali nad vhledem a já cítila, že ví… že změna musí proběhnout nejdřív ta vnitřní, aby si do svého života přitáhla takovou práci, která bude odpovídat tomu, co nosí uvnitř, jejímu nově nabytému sebevědomí.

Ještě nějakou chvíli potrvá, než ke změnám v její realitě dojde, ale až se tak stane, bude to změna trvalá…