Hra (na) Boha

Jdu na konstelační setkání. Je nás tentokrát sakra málo, a to nemám ráda, protože se neschovám v davu. O co míň nás je, o to hlubší téma jde.

Konstelace se rozjíždějí a já naciťuji svou vedlejší nevýraznou roli. Je mi v ní moc dobře, ne však na dlouho. Dostávám úkol: „Budeš hrát Boha,“ pronáší konstelatérka. Pomyslím si, že tohle přece hrát nejde, nemůžu hrát Boha. To je vážné téma. Všichni čekají…

Zavírám oči a zkouším nacítit svou nejvyšší možnou představu Boha. Vnímám lehkost a vnitřní úsměv. Začínám hrát. Sedím na židli za obětním stolem. Jsem tedy v kostele. „Aha, tady mě chtějí mít. Fajn, sem dáme červený koberec a tady zapálíme svíčky,“ pronáším rozhodně. A je hotovo.

Čekám na prvního příchozího.

Vidím ženu, jak se čančá do kostela a upravená vchází dovnitř. Usmívám se na ni, prozkoumávám její srdce, ona se dívá na mě. „ Vždyť ona je tu přece tak nešťastná!“ zhrozím se.

„Ale mě nemusíš hledat tady,“ promlouvá Bůh. „A kde teda jsi?“ nato žena. „Jsem všude, kde mě vnímáš nejvíc,“ odpovídám. Žena nečeká, hází batoh na záda a vyráží. Do přírody. A já s ní. Držíme se za ruce a jsme šťastní – ona se mnou a já v ní. Bůh prožívá člověka – zvláštní pocit. Celá září a já vím, že mě našla!

Vracím se do kostela.

Přichází muž středního věku. Stojí před obětním stolem. Díváme se dlouze na sebe. Vnímám, co v něm je, a co v něm není. Prosím ho, ať zkusí přijít ještě jednou. A tak to zkouší v různých obměnách – ležérně s rukama v kapsách, s pokorou na kolenou, se strachem v očích… A stále ho vracím – k sobě.

Až se vztekne a vzdává to. Nechávám ho odejít, protože mi na něm záleží. On se však cítí odvržený. Bere do ruky papír a pastelky. Maluje. Po chvíli mnou prochází spojení – teď! Teď je tak blízko jako nikdy předtím.

Za chvíli mi přináší obrázek – obraz Stromu života. Dívám se na něj, dívám se do něj a je mi smutno… Nechápe. Přinesl přece ten nejduchovnější obraz, jakého byl schopen. A já se neraduji. Zkouším ho: „Roztrhej ho!“ Třeští na mě oči. Tak moc se snažil. Trhá papír způsobně na proužky. „Trhej na kusy a spal ho,“ promlouvá Bůh. Vím, proč to říkám.

Papír po chvíli hoří a s ním i jeho představa o Bohu. Pláče. Vidím jeho srdce, teď teprve se otevírá, teď a ve chvíli, kdy nemaloval pro Něj. Neplnil ničí představu… Pochopil to.

Vrací se žena z přírody a vkládá mi do ruky list papíru s Desaterem v hebrejštině. Zkouší mě: „Hele, Bože, co ty na to?“ Odsouvám papír stranou, zadívám se jí hluboce do očí a zeptám se: „A jak to máš ty? To mě zajímá…“

„Já to věděla,“ usmívá se žena s úlevou.

Končíme konstelaci. Vystupuji z role, ve které mi bylo tak příjemně. Taková (ne)obyčejná lehkost bytí. Na těchto vlnách se vydávám domů.

Mám v sobě nadhled, úsměv na tváři i uvnitř. Přemýšlím nad svým vztahem k Němu.

Uléhám ten večer do postele a pronáším svou pokonstelační modlitbu: „Bože, ty jsi ale vážně neskutečnej sympaťák!“