Taková nenápadná modlitba…

Žiji normálním poklidným životem, mám všechno, co jsem si kdy přála. Rodinu, krásné zdravé děti, bydlení, práci se slušným výdělkem, pravidelné dovolené. A přesto cítím nespokojenost. Tam uvnitř. Proč? Není důvod. Odháním tu vtíravou myšlenku.

A najednou se slyším, jak pronáším nenápadnou modlitbu: „Bože, prosím, ukaž mi, co všechno není v mém životě životaschopné a v pravdě.“ Usmívám se, jsem si jistá, že tohle je zbytečné, celý můj život je správně.

Něco se děje.

Skála, na které jsem všechno postavila, se začíná drolit, bortit. „Ach Bože, ona se řítí do moře!“ A realita? Ze dne na den přicházím o práci, o výdělek za několik měsíců. Zadlužuji se, soudím se. Rodinný rozpočet to neustává, podpora nepřichází. Nejbližší rodinné vztahy jsou podrobeny zatěžkávací zkoušce. Některé vztahy se rozpadají. Nepanikařím ještě.

Věřím, že chytím ten vlak, ze kterého jsem byla vykopnuta. Marně. Čekám na nádraží na nový, novou příležitost, ten však k mému nástupišti nepřijíždí. Nevadí, hledám jiná nástupiště, kam vlaky pravidelně přijíždějí, vidím je. Pro mě jsou však uzavřená. Jaká to nespravedlnost! Vracím se na to své a vyčkávám, určitě zanedlouho přijede ten správný. Abych se mohla navrátit tam, kam patřím. Nepřijíždí.

Klid, ticho, pauza. Proč? Stále ještě nechápu.

Ubíhá několik dlouhých měsíců, v mém životě nezůstává kámen na kameni. Ti „správní“ přátelé odešli. Oddělují se zrna od plev. Zůstává mi jediná nejvěrnější kamarádka, můj životní průvodce, můj rádce v dobrých i zlých časech. Vím o ní, vždycky je tu, ať se děje, co se děje. Je to tak vzácné – až teď pociťuji tu niternou vděčnost. A dva další. Jeden umí nekonečné hodiny naslouchat a druhý konat.

Jsem sama a cítím existenční úzkost. Přežívám… Doslova. Učím se žít v přítomnosti. Jinak to nelze. Dělám-li opak, dostávám se do paniky z dluhů, soudních sporů, bez podpory, v samotě, pocitu marnosti, nespravedlnosti. Bez odpovědí na otázky. Zlobím se a vztekám jako malé dítě. Nejdřív na všechny strany, a pak až Nahoru.

A tam Nahoře je jen ticho…

Po čase potkávám jednoho z mých nejvěrnějších, kteří zůstali. Procházíme se večerním sídlištěm a já mu vyprávím svůj příběh. Nechápe tu spoušť. A najednou se vše propojuje. Slyším se, jak si vzpomínám, že to všechno začalo takovou „nesprávnou“ modlitbou. Prý jsem odvážná.

A já si až teď uvědomuji, že modlitba byla vyslyšena!

Všechno neživotaschopné zmizelo. Moc toho nezůstalo, anebo vlastně zůstalo? To nejdůležitější ano. Já sama, já celá – probuzená. Sama bez ničeho, co tvořilo můj dosavadní život, a přesto tak bohatá. Ne navenek, ale uvnitř. Zůstala mi citlivost pro vnímání mé vlastní duše, nezlomná vnitřní síla a víra v sebe a Boha. A když dochází i ona síla, o níž jsem neměla ani zdání, jsou tu mí nejvěrnější. Stále je co objevovat.

Ohlížím se zpátky a vnímám, že zrovna tahle modlitba měla v mém životě ten největší smysl.