Naše životní cesty

Každý z nás se už určitě někdy ptal sám sebe, proč se jeho život tu a tam ubírá zrovna tímhle směrem, a ne jiným. Proč v některých okamžicích svého života ztrácíme půdu pod nohama, nadhled a noříme se do problémů, které nám připadají nepřekonatelné.

Když nevidíme, kam směřujeme, ztrácíme fokus, točíme se jako střelka kompasu stále dokola a máme pocit, že je všechno v našem životě špatně, nemusí tomu tak nutně být i z vyššího úhlu pohledu.

Ve svém dnešním vhledu jsem viděla nádherného orla ve vší své síle s rozepjatými křídly – naše Vyšší Já, které udržovalo směr nad životem dole – nad cestou, která byla zahalená v husté mlze, nekonečně dlouhá, jen tu a tam ji protínaly životní zastávky, vynucená odpočívadla, aby pak pokračovala za nezměněných podmínek dál.

Bylo jasné, že v neschopnosti vidět dál, než jen na jeden krok před sebe, byl záměr, který nás učí koncentrovat se na to podstatné v našich životech, žít v přítomnosti a pracovat jen s tím, co máme k dispozici a nechtít to, co nemáme. I kdyby to měly být pouhé myšlenky na další krok vpřed.

A může se stát, že se tu a tam v mlze ztratíme, začneme panikařit nad ztraceným směrem, na své cestě zakopneme a zkoušíme to po kolenou, anebo se jen plazíme. I kdybychom měli jen ležet ve směru naší životní cesty, má to svůj smysl.

Nikdy nevíme, čemu se právě učíme.

Ten Orel nad námi však ví s naprostou jistotou, že právě tahle konkrétní cesta je pro nás tou požehnanou…

A možná jde jen o to, na cestě zesílit, zocelit se, vyrůst a přerůst všechno, co nás na ní potkává, abychom se mohli propojit se všemi svými částmi.