Nepoznaná říše

„Pojď, ukážu ti tajemství,“ řekl drak. Držím se jej za krk a letíme někam do neznáma.

„Tohle je krajina tvé duše, to jsou tvá neprozkoumaná zákoutí. Máš jich tu nastřádáno tolik, kolik sis jich v životě vytvořila, kolika z nich jsi uvěřila, že jsou skutečná. Je to jako v Nekonečném příběhu, kdy se říše fantazie rozšiřuje s každou novou představou. Tohle je říše tvých obav a strachů. Koukni, je tu všechno, co se mohlo stát a nestalo. Žije to tu vlastním životem.“

„Co s tím?“ ptám se.

„Tenhle svět tě nijak neohrožuje, pokud se s ním opět neztotožníš. Některé části jsou již mrtvé, jiné ještě ožívají. Ale ty nové mohou být krásnější, šťastnější, radostnější a tvořivější. Mohou tě podporovat, stát se dokonce tvou vlastní součástí. I takhle si totiž tvoříte realitu.“

A já viděla všechny mé pojmenované i nepojmenované strachy. Byly rozeseté v setmělé krajině jako domečky. V některých se svítilo, jiné byly opuštěné. Každý jeden z nich představoval konkrétní strach, některé byly ohraničené a v krajině samostatně usazené, jiné pospojované jako korálky na niti. A že jich nebylo málo.

Celá říše však naštěstí nebyla děsivá, jen smutná a nekonstruktivní.

„Ukážu ti slunce, které dokáže všechno přetvořit,“ pokračoval drak. „Je to síla tvého vnitřního světla, které umí vymést a proměnit každý jednotlivý kousek téhle říše uvnitř tebe.“

A já se při pohledu na tu pochmurnou krajinu rozhodla, že ji budu často navštěvovat, klepat u každého domku, pobývat v něm a zkoumat, proč jsem si ho tu vystavěla. Chci je obejít všechny a přeměnit v novou říši, kterou bude radost navštěvovat  :-D.

A že to opravdu funguje, potvrzuje má nově nabytá schopnost létat, a to nemluvím o létání na hřbetu mého věrného průvodce draka…